Přejít k hlavnímu obsahu

Dvacet let historie klubu: Ondřej Urban

10-05-2018   Sammael

Také Ondřej Urban stál u založení jednoho ze dvou kmenových českolipských florbalových týmů. Uvolněnou formou popisuje spletité začátky i následnou fúzi klubu. V současnosti se věnuje trénování mládeže pod hlavičkou FBC. 

Už je to dvacet let, co vznikly v České Lípě dva registrované kluby. Jak na rok 1998 vzpomínáš?
Je to jako včera. Když jsme dva tři roky předtím organizovali florbalovou ligu na gymplu v Lípě, vůbec jsme si nedokázali představit, že to dojde takhle daleko. Hokejky byly naprosto otřesný násady na košťata, podomácku dělané (ale krásné) dresy. Celý klub narvaný ve třech škodovkách na cestě do Turnova. Nevěděli jsme vůbec, co nás čeká. Asi jako když Kolumbus objevoval Ameriku.

Jak se vlastně dostal florbal do České Lípy?
Všechno začal Miloš Nováček, který jako nový učitel nastoupil na gympl a tenhle „podivný“ hokej v tělocvičně hrával na vejšce v Ústí. No, úplně nás tím dostal. Od té doby jsme na těláku nechtěli hrát nic jiného. Vůbec měl takový nový přístup ke spoustě věcem. Bylo by fajn mu nějak za to poděkovat.

Kdy vás napadlo zkusit to registrovaně?
Asi s tím přišel tenkrát Kajman nebo Velkej Štěpán. Kajman dělal sportovní management v Praze a v těchhle věcech jako organizace soutěží a jiný administrativní věci, měl celkem zmáknutý. Když jsme se to tenkrát dozvěděli, že to půjde, byla to pecka.

Co jste říkali na to, když vedle vás vznikal další klub Líný F.Š.I.?

Vůbec jsme netušili, že florbal ve městě hraje taky nějaká jiná partička – navíc ze Svárova. To byly pro mně vždycky takový Stínadla (úsměv). Když jsme pak s nima hráli ještě před začátkem ligy přípravný zápas, snad až na jednoho dva kluky nikoho jsme neznali.

Pamatujete si na první derby?
Jasně. Láďa Pekárek nebo Kuba Mach mi celý utkání vyhrožovali, že si mne po konci zápasu najdou (smích). Vyhráli jsme 5:3. Byli jsme vždycky lepší (úsměv).

Radiáci byli v první sezoně úspěšnější a pátou ligu vyhráli, následně se pohybovali ve čtvrté lize. Proč to nešlo výš?
Tak Velkýho Štěpána nám v další sezóně přetáhlo Ústí a když pak přišel starej Gambáč, který ho herně docela nahradil, tak přece jen Štěpán byl takový mentor a motor toho, abychom se zlepšovali a makali na sobě. My jsme hráli ten florbal spíš jako takovej rybníkovej hokej – doteď málo kdo z nás umí pořádně vystřelit (úsměv). Chyběl takový ten profesionální přístup jako měli FŠI – nám šlo spíš o partu a zajít si po tréninku nebo zápasu na pivo. Nemohlo to dopadnout jinak.

Líný F.Š.I. Postupně budovaly tým, který postoupil i do třetí ligy, Radiáci takové ambice po sportovní stránce neměli?
Jak už jsem řekl. Chodili jsme všichni ještě do školy. Měli jsme každý jiný priority. Florbal byl super, žili jsme tím, ale vždyť my jsme neměli nikdy ani trenéra a na tréninku se udělaly osmičky a pak se hned hrálo.

Jak byly rozděleny role uvnitř Radiáků (trenér, manažer, pokladník)?

Vtipný… Prej trenér a manažer (smích). Pokladníkem byl ale Peťula. A ty historky, co všechno s našima pěnezma udělal, to vám ať raději poví on sám. A moc mu nevěřte (úsměv).

Jaké hráče bys z tehdejšího kádru vypíchl?
Byli jsme všichni kámoši. Vždycky jsem litoval fšiváky jak musí jet třeba celou štreku do Chebu v autě s nějakým jelitem, kterého ani neznají. To my jsme si to užívali. Všichni kluci byli fajn – někdo zářil víc na hřišti, někdo v hospodě a někdo vyprávěl vtipný historky v autě – viď Fanfáne (úsměv).

Na co z této doby dvou klubů nejraději vzpomínáš?
Ta atmosféra a nadšení. Jarda Švejk nám dával sponzorské dary a vždycky pro nás měl volný stůl. Po první sezóně, kdy jsme postoupili – seděl celý tým u Švejka a s ním všichni podporovatelé, kamarádi, rodiče… Třeba Týnce Gabrielové bylo snad patnáct a slavila jako kdyby to bylo Nagano (pozn. – vše samozřejmě za přísného dohledu rodičů a staršího bratra ).

Jak si pamatuješ na fúzi klubu, která nastala v roce 2005?
Tehdy mě to fakt nasralo. Kluky ze Fšiváků jsem bral a měl k nim respekt. Ale hrát jsem s nima nechtěl. Už právě kvůli tý partě. Ale dneska to vidím úplně jinak. Byl to dobrý krok pro českolipský florbal.

Jak se na to tvářila radiácká obec?
Byli jsme s malým Gambáčem jediní, kdo byl proti. Ostatní nás přehlasovali. Paradoxní je, že většina pak s aktivním hraním skončila, ale já chtěl hrát dál. Poznal jsem ale zase jiné fajn lidi jako třeba Máru Semelku a nakonec si i zahrál s Láďou Pekárkem v obraně.

Byl někdo, kdo kvůli tomu zanevřel na aktivní florbal?
Jak jsem napsal – revoluce požrala vlastní děti (úsměv). Pravidelně hrál jenom Kočáno, Prochy, Jára Ježek a já. Sem tam Vaňour a Týnka.

Prospěl městu jeden společný subjekt FBC Česká Lípa?
Určitě. Slaňoch, David Mach a ostatní udělali strašně moc práce. Tohle už dávno není poloanarchistický spolek mládeže, ale pomalu obrovská platforma prorůstající politiku, kulturu a školství (úsměv).

Když se díváš na celou situaci zpětně o dvacet let, jak se florbal proměnil?
Myšleno po sportovní stránce? Hodně moc. Ale nevím, jestli ke koukatelnější podobě. Pořád padá hodně gólů, ale je to chvílemi taková nudná házená až šachy. Navíc kdo nemá dva metry nahoru a metrák váhy, to má hodně těžký.

Trénuješ mládež, co tě naplňuje na této činnosti?
No hlavně si musím hlídat, abych nemluvil moc sprostě (smích). Ale jo, i když klubu nic nedlužím, je fajn dát celému tomu působení ve florbalu smysl tím, že předám nějaké ty malé zkušenosti dál.

Na co v klubu za dvacet let vzpomínáš nejraději?
Někdy v roce 1996 jsme s Řípou na jeho chatě básnili o velké florbalové budoucnosti. Jak budeme mít svoje dresy, fan klub, fanynky, ženský tým, svou halu, znak, hymnu a já nevím jaký další výmysly. No a ono se to fakt všechno vážně stalo. Do teď tomu nemůžu uvěřit (úsměv).

týmové fotoRadiáci při poradě