Dominik Jansa ukončil kariéru
Rozhodl
ses po dlouhotrvajících zdravotních problémech definitivně
ukončit kariéru. Kdy to v tobě definitivně uzrálo?
„Když
jsem se dozvěděl, že musím opět na operaci ramene. V květnu
2020 jsem byl už půl roku bez florbalu a absolvoval jsem
artroskopii pravého ramene. V tu chvíli jsem si ještě říkal, že
zkusím letní přípravu a rozhodnu se během ní. Jenže
rehabilitace proběhla špatně a během cvičení jsem v rameni
ucítil lehké „lupnutí“. V tu chvíli to sice ještě nebolelo,
ale další den jsem už cítil, že tam je něco špatně. To
nejhorší se navíc potvrdilo po návštěvě ortopeda a tak musím
na reoperaci.“
Limituje tě
rameno i v běžném životě?
„V
normálním životě mě rameno bolí jen málo. Vlastně cítím jen
krajní polohy a prudké pohyby. Není to úplně vážné zranění,
jako když jsem měl rameno úplně vykloubené,
ale sportovat se s tím ani tak nedá. Rád si přitom chodím zahrát
i tenis nebo beachvolejbal, ale vzhledem k tomu, že jsem pravák,
nejde adekvátně provozovat ani tyto sporty.“
Poslední
superligový zápas si v českolipském dresu odehrál v prosinci
2019 na půdě Liberce. Došlo tam k nějakému momentu, nebo sis to
zranění přivodil už dříve?
„Zranil
jsem se v zápase s Tatranem a doufal, že to nebude nic vážného a
za pár dnů bolest přejde. Zkusil jsem tehdy ještě odehrát tři
zápasy, ale dost mě to limitovalo a projevilo se to i na mých
výkonech. Šel jsem proto na magnetickou rezonanci, kde jsem se
dozvěděl, že musím na operaci. Tím
vlastně moje kariéra nenápadně skončila, protože jsem si tehdy
rozhodně nepřipouštěl, že by ten zápas v Liberci byl mým
posledním.“
Své
spoluhráče jsi následně musel sledovat jen na dálku. Jak jsi to
prožíval?
„Celé
roky jsem neskutečně trpěl při sledování našich zápasů.
Často jsem už pak na ně ani nechodil,
nesledoval je ani doma na videu a ani teď to vlastně nebylo jiné.
Nebylo to moc týmové chování, ale já to už vzhledem k vysokému
počtu zranění prostě neunášel.“
Potřeboval
jsi pomoc psychologa nebo se stačilo jen vypovídat rodině a
kamarádům?
„Psychologa určitě
ne. Naštěstí mám spoustu kamarádů a rodinu, která u mě stojí
blízko, tak jim jsem si mohl postěžovat. (smích) Vždycky jsem si
snažil najít aspoň nějakou náhradu v podobě běhání, kola
nebo, když to situace umožnila, tak posilovny. Na
druhou stranu, pořád to byl jen koníček a nikoliv práce, která
by mě živila.“
Ač je ti
26 let, dostal ses do “Áčka“ už ve svých sedmnácti letech a
odehrál jsi za něj spoustu zápasů. Jak
vzpomínáš na svou českolipskou kariéru?
„Nejde
vzpomínat jinak než pozitivně. Florbalem
jsem se tu vždycky skvěle bavil, dosáhl i nějakých úspěchů,
mezi něž řadím především postupy do juniorské extraligy a
mužské superligy, ale také jsem si tu našel kamarády. S nimi
trávím většinu volného času, i když se už nevidíme každý
den na trénincích nebo na zápasech.“
Kdybys
měl vypíchnout jeden moment, který by to byl?
„Samozřejmě
postup do mužské superligy! To byla taková odměna za všechny ty
roky tvrdé práce. Nejlepší na tom ale bylo, že se to povedlo v
klubu, který mě vychoval a s lidmi, s nimiž jsme velcí kamarádi
i mimo hřiště. Rozhodně to byl jeden z nejlepších okamžiků i
v mém osobním životě.“
V
historii našeho klubu budeš navždy zapsán jako střelec první
českolipské branky
v první lize (druhé nejvyšší soutěži) a prvního domácího
superligového gólu. Vybavíš si ještě oba momenty?
„Na
oba momenty si pamatuji moc dobře. Na ten
prvoligový se dokonce kluci sázeli, že ten první gól dám právě
já, protože mi tehdy padalo do branky
skoro všechno. (smích) Byla to navíc
hezká střela z první, což pro mě zrovna nebyl běžný způsob
střílení branek. Ten první superligový se zase už mnohem více
podobal mému stylu hry. Stál jsem na
velkém brankovišti a Kamil Bříška mi trefil hůl. (smích)
Byla z toho tedy hezká teč za gólmanova záda a takové góly jsem
měl vždy nejraději.“
S
florbalem jsi začal v Kamenickém Šenově. Jak ses k tomuto sportu
vlastně dostal?
„Když
mi bylo devět let, nakoupila naše škola pár florbalek a šli jsme
si to s klukama zkusit. Hrozně nás to bavilo, i když jsme tehdy
neznali pravidla. Klíčové bylo, že
školní kroužek florbalu začal vést Vladimír Hrebíček, který
dříve hrál v České Lípě florbal za Líný F.Š.I. a spolu s
ním i paní Rozšafná. Díky nim měl
florbal na základní škole skvělou úroveň a
tréninky vypadaly, jako bychom působili v nějakém velkém klubu.
Za to jim patří nepochybně velký
dík.“
Chceš u florbalu
dál zůstat?
„Určitě
budu nadále fanouškem našeho klubu a vzhledem k tomu, že už mám
jasno o svém konci, se budu na kluky rád chodit dívat. Možná
bych mohl pomoci i s trénováním mladších kategorií. Přeci jen
je toho času teď mnohem více.“