Jeho příchod do České Lípy přivodil velký zájem ze strany fanoušků, soupeřů i samotných hráčů. Florbalový světoběžník ze Spojených států amerických Alexander Hart má za sebou švédsko-americkou minulost, zajímavou kariéru v bandy, ale také srší zájmem o šachy a klasickou kytaru. Kromě toho je potomkem rodiny s několika zajímavými členy. "Je super hrát ve městě, kde je florbal číslem jedna," začíná rozsáhlý rozhovor.

Alexi, jak se cítíš po několika týdnech v České Lípě?
Klub, spoluhráči a fanoušci mě tu přivítali skvěle. Skoro jako bych byl doma. Už jsem to několikrát říkal, ale nikdy jsem si neuvědomil, jak skvělé je hrát pro klub ve městě, kde je florbal číslem jedna. Jinak začínám chápat českou mentalitu, studovat několik základních geografických pojmů a začínám hrát šachy s některými českými mezinárodními hráči. Kromě toho se učím také český jazyk.

Bylo už něco, co Tě v Česku překvapilo?
Předně musím říci, že jsem hrál bandy v několik zemích včetně Ruska, takže už mě asi moc nepřekvapí. Každopádně tady v České Lípě jsem měl jednu dobrou historku. Mohlo být deset, možná dvanáct hodin všedního dne, když se najednou rozhoukaly sirény a začal promlouvat nějaký hlas, jemuž jsem vůbec nerozuměl. Myslel jsem si, že je to nějaké bezpečnostní varování kvůli přírodní katastrofě nebo nějakému ozbrojenému útoku. U nás v Americe totiž takový hlas za doprovodu nepříjemného zvuku ohlašuje pouze stav nejvyššího ohrožení typu hurikánu, tornáda nebo teroristického útoku. O několik dnů později jsem se ovšem od své učitelky češtiny dozvěděl, že se jednalo pouze o varování před velkými mrazy.

Určitě jsi okusil i českou kuchyni. Co tě na ní upoutalo?
Je určitě zajímavá. Vyzkoušel jsem několik tradičních národních pokrmů a bylo to fajn. Bylo tam i jedno jídlo na způsob guláše, takový zvláštní mix, který u nás moc neznáme, ale chutnalo mi to. Je tu určitě více masa nebo zvěřiny v porovnání s Amerikou či Švédskem, kde se naopak často podává třeba ryba. Věřím, že budu mít možnost vyzkoušet ještě více českých lahůdek.

Potkal ses už v Česku s nějakými zajímavými lidmi kromě florbalistů?
Ano. Uvedl bych setkání s Viktorem Novotným, prezidentem české národní federace. Zahráli jsme si spolu také pár bleskových her. Zároveň jsme i prodiskutovali aktuální situaci českého šachu. Při té příležitosti mě také pan Novotný pozval na několik turnajů v rámci České šachové tour. Věřím, že si také zahraju turnaj v Liberci příští měsíc a pak se i dostanu na větší podnik do Prahy.

Když ještě odbočíme od sportu, rád hraješ také na kytaru. Kdo je Tvým idolem?
Studoval jsem klasickou kytaru po několik let. Mým oblíbeným kytaristou je John Williams z Velké Británie. O kytaře už toho ale bylo napsáno a řečeno spoustu. Je to podle mě jeden z nejjednodušších nástrojů na to, aby si za něm zahrál dobře i amatér. Na druhou stranu je ale nejtěžší, pokud chcete v hudbě prorazit.

Zabýváš se tolika sporty, naplňuje Tě to pořád? Kromě florbalu nebo šachu to je třeba i bandy.
Ano, to je prostě moje klasická povaha. Snažím se vždy posouvat práh lidských možností zase o kus dál. Nechci dělat věci jen na určité úrovni a holedbat se tím, že je to správně. Naopak se snažím ve všem posouvat, hledat nové cesty, jak se zlepšit a děkat věci pořádně, ne jen tak napůl. Zároveň si myslím, že ve sportu funguje jistá chemie. To, co vám pomáhá v jednom, si můžete v klidu přenést do druhého a i z toho negativního si vzít nějaké dobré věci.

V bandy jsi byl velmi úspěšný, je to tvůj hlavní sport?
Je to tak. Navíc je to především bandy, které mi umožňuje provozovat širokou škálu dalších sportů. Je to sport, v němž si člověk posune svůj fyzický, psychický i taktický práh. Považuju se vlastně za jeden z produktů ruské školy bandy. Spolupracoval jsem v tomto směru i s velkými ikonami typu Vladimira Janka, Sergeje Mjause a Sergeje Lomanova a učil jsem se, jaké je to nasávat atmosféru šampionů.

Co Ti působení v Rusku ještě dalo?
Především jsem se naučil vyhrávat. A zjistil jsem důležité věci, že nikoliv pouze výborný fyzická připravenost je klíčem k úspěchu. Rozhoduje také každý technický detail a především emoce. Protože bez nich by sport nebyl sportem. Pokud nejste připravený vítězit, jste připravený prohrávat.

Co jiné země a bandy?
Musím tady pochopitelně vzpomenout také na Finsko a Švédsko, kde jsem také hrával. Zde musím pochválit prakticky v každém jejich sportu skvělou taktickou připravenost a výborný pohyb, který jim umožňuje lépe číst hru. Teď se ale věnuji florbalu. Všechny týmy, kde jsme působil zažívají progres. Ať už to byl Spartak Moskva, americký reprezentační tým nebo teď Česká Lípa. Učím se tady spoustu užitečných věcí.

V souvislosti s Ruskem jsi nepřímo zmínil, že Tě už asi nepřekvapí nic. Co se tam stalo?
Neřekl bych, že jsem někdy prožil nějaký hrozný zážitek. Ale prakticky každý den jsem v Rusku v běžném životě viděl věci, kdy jsem si říkal, že už mě asi nic nepřekvapí. Jenže pak přišel nový den a ještě výraznější zážitek, který to předchozí přebil.

Bylo něco konkrétního?
Například jednoho dne v Murmansku jsme měli trénink. Bylo to pravidelné cvičení někdy okolo prosince, když v tu chvíli přiběhl k nám na ledovou plochu volně pobíhající pes. Zničehonic začal běhat kolem dokola a my jsme nemohli trénovat (smích).

V Rusku jsi ale také přičichl k florbalu. Jaký tam je rozdíl mezi ním a bandy?
Spartak Moskva je v Rusku nesmírně ceněným klubem. Je to ale také klub s obrovskou fanouškovskou základnou, jakou si těžko dokáže někdo představit. Vzít si na hruď dres s logem Spartaku je jako převzít zodpovědnost za stoletou historii klubu a miliony fanoušků po celé zemi.

Co bylo pro Tebe nejsilnějším zážitkem v barvách Spartaku?
Pamatuju si na celostátní ruské finále. Psal se květen 2016 a v Novgorodu pokračovala série. Bylo tam dost tamních fanoušků, ale také početná a hlučná skupina ultras Spartaku. Tehdy jsme prohráli snad 1:3, ale fanouškům to nevadilo. Pořád křičeli "My jsme Spartak!" a to bylo úžasné.

Přesto předpokládám, že florbal asi nemá takovou historii a především věhlas jako bandy.
Bandy je v Rusku prakticky od 19. století. Nese si s sebou dodnes pozůstatky sovětské éry. Za těchto dob žádný florbal v Rusku neexistoval a byl sem přiveden až v průběhu devadesátých let. Sovětský rukopis je na bandy podepsán doteď. Charakterizoval bych to jako totální způsob hry. Všechno se odehrává v maximální rychlosti a útočí se za každé situace. Všechno je v pohybu, neexistuje žádné zdlouhavé držení míčku. Hráči tak mají lepší prostorovou představivost a skvěle se nabízí.

V čem je tedy florbal v Rusku jiný?
Myslím si, že taktické prvky z bandy zůstaly zachovány. Snad i rychlost a dynamika hry. Ale pořád je florbal v porovnání s bandy i v Rusku o dost evropštější. Hokej a bandy jsou tady prostě jinde.

Potkal ses tam s Ivanem Ponomarevem. Byl on tím impulsem, který Tě dostal do České Lípy?
Hodně jsme se o tom s Ivanem bavili. Prakticky po celou dobu. Hodně mi toho o českém florbalu řekl a doplnil, že to v České Lípě nedělají špatně. Upozornil mě i na skutečnost, že zde jsou velmi dobří fanoušci, což už teď mohu potvrdit. Navíc doplnil, že klub plní závazky, které slíbil.

Byl to hlavní důvod, abys zde započal novou životní štaci?
Ano, těch florbalových výzev bylo v poslední době více než dost. Zahrál jsem si také v Rize na mistrovství světa společně s americkým týmem a chtěl pokračovat ve zlepšování. Upoutaly mě rovněž zápasy českého týmu se Švýcarskem nebo Finskem. Řekl jsem si, že je to dobrá příležitost pro posun kupředu. Když jsem si k tomu navíc přidal to, co mi říkal Ivan Ponomarev, z logiky věci jsem musel nabídku akceptovat a přijmout.

Asi se dost nacestuješ. Už sis zvykl?
Cestování pro mě není žádný problém a snad se ještě někam podívám.

Teď už k České Lípě. Máš za sebou první vítězné zápasy. Jak se na ně zpětně díváš?
Všechno se tu odehrává v rychlosti a v pohybu. Dokonce bych i řekl, že nejlepší ruské týmy by ve druhé české nejvyšší soutěži upadly do průměru. Porovnávat s mistrovstvím světa se to však nedá. Tam se hraje úplně jinak. I v zápasech se slabšími soupeři nechcete udělat chybu a hrajete velmi opatrně.

V čem je tedy první liga nebo obecně český florbal jiný?
Je tu ohromná technická vybavenost ze strany všech hráčů. Všichni umí perfektně s hokejkou a většina k tomu přidává i nějaký zajímavý trik. Je navíc fantastické sledovat, jak tu hrají velmi mladí hráči. Mají dokonce ústřední role v týmu a perfektně zvládají situace pod tlakem. To by asi řada jiných klubů, kde jsem působil, mohla jen závidět. V České Lípě mám navíc velmi rád herní svobodu. Můžete si zkusit kličku, můžete riskantně vyřešit přečíslení. V tomto ohledu je Lípa úplně jiná než jakýkoliv předchozí klub, kde bylo vše nalajnováno velmi striktně.

V klubu se podílíš také společně se Štěpánem Slaným na výchově mladých talentů. Na čem konkrétně pracujete?
Mou devizou je zejména práce na fyzické kondici a výbušnosti obecně. Mám několik skupinek mladých florbalistů, s nimiž pracuji úměrně jejich věku a zátěži. Krátce po svém příchodu jsem u řady z nich pocítil veliké zlepšení. Důležité však je, aby je florbal jednak bavil, aby ale jednak u té tvrdé práce dokázali vydržet. Musí ještě ujít pořádný kus cesty.

Česká Lípa je klub s velkými ambicemi, čeho bys zde chtěl dosáhnout Ty?
Tuto sezonu máme jen jediný cíl. Tím je postup do Superligy.

 

Radek Barkman