Sám byl u vzniku českolipského klubu. Působil jako hráč v jeho začátcích a od té doby plynule přešel do pozice trenéra mládežnických kategorií i hráče veteránského celku. Ladislav Pekárek pamatuje v českolipském florbale mnohé, ale postup A týmu do Superligy mu udělal speciální radost. „Postup do Superligy je pecka pro všechny, co mají s naším florbalem co dočinění,“ říká spokojeně.

 

Ve florbale působíš dlouhou řadu let, co pro tebe tento sport znamená?
Florbalu se věnuji už dvacet let, takže si už vlastně bez něj ani život nedokážu představit. Každopádně je pro mě velkou zábavou, ale v posledních letech i povinností.

Neřekl sis někdy, že si dáš přestávku nebo úplně skončíš?
Přestávka by se někdy hodila, protože moje působení v klubu je dost časově náročné. Ale že bych měl někdy úplně skončit? Ne, to mě nikdy nenapadlo.

V dřívějších dobách jsi byl sám hráčem A týmu, jak se florbal proměnil?
Hráčem jsem pořád, i když už jen ve veteránské lize, ale pořád mě to na hřiště táhne. Každopádně florbal se oproti našim začátkům neskutečně zrychlil a technicky posunul. Dříve stačilo být chytrým hráčem a něco umět s hokejkou, ale dnes už je to hodně o rychlosti a dynamice.

Co říkáš na to, že se České Lípě povedlo dostat až do Superligy. Snilo se vám o tom někdy v dobách, kdy jsi byl hráčem?
Postup do Superligy je neskutečná pecka pro všechny kolem českolipského florbalu. Chvíli to trvalo, než to vyšlo, ale podle mě je to logickým vyústěním mnohaleté práce všech v klubu. Tedy trenérů, hráčů, a samozřejmě fanoušků.

Co tě naplňuje na trénování dětí?
Pro mě je hlavním motorem, když vidím, jak se moji svěřenci neustále zlepšují a pořád je to baví. Člověk si s nimi užije hodně srandy, i když někdy už jen kroutí hlavou, co dokážou.

Jak se díváš na současný zájem dětské populace sportovat? Je zájem o sport klesající nebo ho registruješ přibližně pořád stejný jako před několika lety?
Zájem o sport je určitě menší než dřív. Nemyslím tím, že bychom měli málo dětí na tréninkách, je to spíš naopak. Myslím tím, že děti sportují rády, ale málo. Dřív byly děti univerzální, uměly všechny sporty a sportovaly neustále, protože se scházely hlavně venku a dělaly různé aktivity, kterým my teď říkáme koordinace. Dnes musíme dělat speciální tréninky, aby děti uměly kotoul, skákat přes švihadlo, a aby vůbec uměly správně běhat. Hodně je to o rodičích, kteří by měli být aktivní a s dětmi sportovat. Zároveň by se neměli spoléhat, že trenéři naučí za tři hodiny týdně děti zázraky.

Bereš trénování jako relax od pracovních povinností?
Jednoznačně to je relax a zábava, i když časově hodně náročná.

Kde pracuješ v civilním životě? Je to vysněná práce?
Pracuji ve firmě BRZDY CZ , která už je také řadu let spojená s florbalem v České Lípě. Ve firmě se mnou působí kolegové, kteří také hráli v prvních sezonách klubu a za kolegu mám i současného playmakera našeho Áčka Jakuba Jirsu. Vše se prostě točí kolem florbalu.

Jak obtížné je skloubit florbal s civilním životem?
Časově je to hodně náročné a zvládám to jen díky velké toleranci své rodiny. Každopádně moc volných víkendů nemám a veškeré rodinné akce se upravují podle florbalového kalendáře.

Měl jsi někdy kvůli florbalu doma problém, nebo rodina vychází vstříc?
Rodina je pro mě velkou oporou a zvládáme to společně. Tímto chci hlavně poděkovat svojí manželce Šárce, která mě podporuje a toleruje florbal už od roku 1998. 

Máš ještě nějaký jiný koníček kromě florbalu?
Určitě ano. Všeobecně je to sport, ale rád si zaběhám v lese s naším maďarským ohařem. Když je čas, tak si rád odpočinu i na chatě.